PRAGUE SEVEN _{[ultimate frisbee team]}

Modro – žlutý stan vypráví:

Už tak 5 let jsem si ležel ve své poličce zabalen do svého obalu. Osud hrdiny, který jsem si vždycky přál naplnit, jsem už dávno vzdal. Minulé události mi ale opět daly naději.

Pěkně od začátku. Ležel jsem ve skříni. Byl jsem mladý, nezkušený. Proto jsem byl stále ve střehu, co se bude dít. Vydržel jsem rok, pak jsem usnul. Po čtyřech letech spánku – přesně v pátek 20. 5. 2011 (datum jsem stanovil podle vrstvy usazeného prachu na mém obalu) mě ale vzbudil divný šramot. Než jsem stačil pořádně rozlepit oči, už mě někdo vzal a nesl pryč z mého domova. Po probuzení jsem byl trochu zmatený – ani jsem se nestačil bránit.

Když jsem konečně pobral rozum, byl jsem už tak daleko od své poličky, že jakýkoli odpor by byl zbytečný. Rozhodl jsem se proto vyčkat, co se bude dít. Třeba se mi konečně splní sen a bude ze mě hrdina. Proč jinak by mě z mého příbytku tahali pryč?!

Ani jsem se nenadál a už mě zase někam pohodili. Ale nebylo to ani trochu podobné mé poličce. Tady byla další velká spousta věcí. Zkoušel jsem dát řeč – žádná se se mnou nechtěla bavit – odbyly mě tím, že se mám být zticha a spát dokud to jde. Nic jsem nechápal – tak jsem ani nemohl spát.

Místnost, ve které jsem se nacházel, se zdála, že se pohybuje – pomalu, rychle pak zas pomalu, rychle a nakonec se zastavila. Už mě zase někdo popadl a vláčel jinam. Dokonce mě vytáhli z obalu a vystavili v celé mé kráse. Kolem jsem viděl spousta dalších stanů – asi jsem součást výstavy – to bych se mohl stát hrdinou …

(příjezd do Havl. Brodu)

Bílá fotbalová branka z Mírovky vypravuje:

Tak to tady ještě nebylo. Za svůj život už jsem toho viděla fakt hodně, ale aby po mým hřišti běhali lidi a házeli po sobě talířema, to jsem teda ještě neviděla. Asi na sebe byli naštvaní, ale zase se k sobě chovali docela hezky, podávali si ruce, plácali si, stáli spolu v kolečku – tak já nevim.

Nejvíc se mi líbili ty, co byli oblečený do triček s nějakou příšerou. Nejdřív si házeli talířem s opičíma lidma. Jak říkám, nevím vo co se tady snažili, ale podle výrazů bych řekla, že opičí lidi to asi vyhráli. . .

Pak si hráli se slovensky mluvícíma – vypadalo to , jako by příšerákům bylo moje hřiště malé (zónová obrana). Ale když si pak hráli s těma třetíma (podle mluvy asi z Moravy), tak jim to začalo konečně jít. Najednou se na hřiště docela vešli a talířek si podávali, jako by se nechumelilo.

Průšvih byl, že s dalšíma červenejma dresama (3SB) zase měli problém vejít se na hřiště (zónová obrana) a moc jim to nešlo.

(Sobota, zápasy v Mírovce)

Měla jsem velkou radost, když mě příšeráci přišli navštívit i další den. Bohužel se jim zase moc nevedlo, ale už si s talířkem házeli mnohem lépe. Těsně před odjezdem si v kolečku zahučeli a odjeli, tentokrát už nadobro. (Steve improvizoval – velice zdařile, minimálně moji sousedé padli smíchy skoro až na zem – v kolečku na téma Whose Baby)

(Neděle, první zápas v Mírovce s FUJema)

Krabice od španělských melounů vypráví svůj příběh:

Probíráme si tahle s kamarádkou důležité holčičí věci, do toho nám hraje hudba z náměstí, to víte Majáles. Pak ale co nevidíme. Teda první je zahlédla Máňa (moje kamarádka) – skupinu nějakých lidí. Ten první v čele – asi jejich kapitán – se divně pohupuje – snad tančí (Františkův lehký taneční krok). Říkáme si, to bude zábava – budeme je pozorovat, když v tom ten druhý na nás ukázal. Snažili jsme se schovat, ale Máňa nebyla dost rychlá. Už se k ní přiřítili, tahali ven a mleli něco jako Pavlo vyskoč a Marco Pollo … Strachy jsem se chvěla a to byl možná taky důvod, proč mě za chvíli objevili a vyměnili mě za Máňu. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Říkali, že jsem lepší než Máňa, Máňu hodili zpátky a mě vlekli dál. Dokonce si mě i fotili. Pak se mě snažili narvat do auta, ale ne do toho velkého, v kterém jsem přijela, ale do takového prcka (Martinův Ford) a divili se, že se nevejdu. Nakonec mě strčili pod auto a nechali mě tam celou noc.

(Potřebovali jsme sehnat velkou krabici, do které by se vešla Pavla, na oslavu Ráťových – už několikátých po sobě jdoucích – 42. narozenin. Původně jsme měli domluvenou akci nazvanou Marco Pollo s Dominikem z TM, která nálezem krabic u Billy padla.)

Auto Petra a Ditky vypráví:

Nechali mě za bránou. Ale „suddenly“ si pro mě přišla (Dita), prý urgentní záležitost. Hned jsem vše pochopilo. Už zdálky vidím, jak jí nesou. Takovou vysokou, štíhlou – jako párátko. Naložili ji do mě a už jsme frčeli do místní „Hospital“. Zase si ji nahodili na záda … Čekalo jsem dost dlouho, napjaté, co se bude dít dál. A dělo – ta vysoká štíhlá přišla, ale tentokrát s berlemi a sádrou na noze. Musím jet teď „really“ opatrně!

(Poslední zápas v neděli o 11. místo jsme prohráli s Pískem. To ale není nic ve srovnání se zlomeným kotníkem Lucky při Angelu.)

Poznámky pod čarou 😎

Ženy spojené se Zimnicí a ještě dalšími skončili první. Jediný tvrdý ořech byly Laydies ze Slovenska. Naštěstí se ho podařilo rozlousknout hned dvakrát. Poprvé jako poslední zápas ve skupině a podruhé ve finále – vždy o jeden jediný bod.

Úplně nakonec bych chtěla vyzdvihnout některé skutečnosti, díky kterým jsme neskončili na posledním místě. Někdo by totiž mohl říct, že jsme hráli špatně. Určitě máme co zlepšovat, ale i přesto jsme skvělý tým! A já doufám, že jste si turnaj užili aspoň tak jako já!!!

Skutečnosti:

Lucka – výrazné zlepšení oproti minulému turnaji, všimla si toho i Ája. Navíc skvěle zvládla situaci se zlomeným kotníkem.

Pavla – neuvěřitelný držák týmu. Skvěle se zhostila role vyskakování z krabice.

Ditka – nejlepší fotograf a nejlíp se postarala o Lucku v nesnázích.

František – držel tým svými stálými dobrými výkony a na párty nás bavil nejen svým lehkým tanečním krokem – viz foto. Navíc zvládl sám namarkovat nákup v Tescu.

Martin – nejdříve měl problém s cholerickými záchvaty, ale pak se dal do pořádku8-). Sehnal krabici a ledové klobásky.

Petr – se jako jediný – mimo jiných předností – nestydí běhat po hřišti v zeleném pyžamu, za to má můj velký obdiv.

Marfy – měl nejdřív trochu vroubek, protože nechytil moji dlouhou. Ale pak se zachoval jako gentleman a svedl chybu ne sebe, přitom to byla jednoznačná „shitka“.

Vašek – dokázal bořit zamčené zámky v zónových obranách a dostávat tak disk kupředu.

Jára – neuvěřitelným způsobem zvládal chrlit ze sebe ohromnou spoustu příběhů a historek. Navíc se mu dařily rychlé teleporty po hřišti.

Pešl – jako Jára teleport pro něj není cizí.

PitrPi – hrál s červeným potítkem, což samo o sobě zvedne například mně náladu.

Steve – hrál skvěle v zápase s Fujema, který zakončil hudebním pozváním na Whose Baby.

Pepík – zvládl turna,j i když pil víc čaj než pivo – klobouk dolů.

JirkaS. – se ukázal, jako zkušený hledač a nosič velkých barevných krabic.

Aleš – nakonec zvládl přijet na turna,j i když se jeho stav měnil každou vteřinou.

Foto Ditka, foto Zuzka